„... Hlavou se mi honily stovky historek, tucty bezdějových dějů; odmítaly srovnat se do přehledných vzorů. Nahodil jsem epizody, konverzace, images na kousíčky papíru, pak jsem se usadil na podlaze, a jako kdybych dával dohromady gigantickou skládačku, začal jsem těmi útržky minulosti šoupat,“ napsal o tomto svém díle Škvorecký. Jeho rozsáhlá kniha opravdu více než co jiného připomíná puzzle, v němž se prolínají osudy spousty lidí. Jeden osud zajímavější než druhý, člověk si připadá jako u nějakého imaginárního švédského stolu, z jehož dobrot je těžké si vybrat.
Čím hlouběji se do 669 stránek noříte, tím více vás jednotlivé příběhy pohlcují. Spisovatel měřil na lékárnických váhách. Přesně věděl, kdy jeden děj utnout a začít z jiného soudku, aby nebohý čtenář poposunul čas svého usínání, nemoha se dočkat, jak to dopadne. Jenže ten „jiný soudek“ je možná ještě zajímavější než původní, a tak to jde dál a dál…
Kniha zahrnuje asi 35leté období od konce války po kanadskou emigraci. Osudy jeho samotného, jeho přátel, známých, esesáků, totálně nasazených, fízlů, emigrantů, studentů, milenek… to vše se prolíná v jednu obrovskou barevnou a zajímavou mozaiku.
Škvorecký v jedné knize rozmařile plýtvá příběhy, nápady a pointami, které by mnohému dnešnímu autorovi stačily na celoživotní dílo. Čte se to, jako když popíjíte lehký ledový sekt a vůči spisovateli začnete mít pocit bezbřehé závisti – jak je možné, že mu „to píše“ tak lehce a samozřejmě? Třeba na vylíčení stupidity televizních reklam mu stačí dvě věty: „Barevná dáma na obrazovce se jiné barevné dámě začala svěřovat, že má zácpu. Podle výrazu tváře velice trpěla.“
Kapitolou samou pro sebe je Škvoreckého zacházejí s češtinou. Co ten s naším jazykem dokázal, to se jen tak nevidí. Hraje si s ohebností češtiny s nesmírnou radostí jako malý kluk. Každá postava má svébytnou mluvu, kterou spisovatel umocňuje její příběh. Často používá styl „piš, jak slyšíš“ („Vel, já myslela, že dropnu ded na flóru. Jů ken imedžin!“), což je zpočátku matoucí, ale nakonec zábavné. A kdo by se neusmál třeba nad jeho „vískou na úskalí“ (whisky on the rocks)?
Současníci mohou být lehce zmateni důležitostí, jakou přikládá v debatách se salónními komunisty tehdejší občanské válce v Angole (kdo byl Jonas Savimbi už neví ani studenti diplomacie či africké historie). A Škvoreckého fascinace (až umanutost) jeho oblíbeným autorem Josephem Conradem je místy lehoučce únavná.
Tahle kniha patří k české klasice a měla by mít své místo v každé domácí knihovně, která chce být hodna tohoto jména. Takoví autoři už se totiž nerodí.
